Láska
Jen klavír zůstal stát
A možná to byl sen,
Že mám tě lásko rád,
Jen na jeden den.
Ty byla si má noc
A byla si mým dnem,
To už je dávno pryč,
Já zůstal roztřesen.
Jen klavír zůstal stát
A zůstává i dál,
Jo je to lásko tak,
Já na tě frontu stál.
A tys mi uschla jak růže bez vody,
Jo je to osudem, když nejsou náhody.
Já měl tě broučku rád
A asi je to tak
Že nad naší láskou,
Vyrost velký mrak.
Snad slunko vysvitne,
Snad kapky skropí nás
A já tě budu líbat
A objímat zas…
O andělské hudbě
"Já položím tě do trávy, do lučního kvítí."
"A nebude tam slunce, že přes stromy tam nesvítí?!"
"Jen měsíc bude svědkem lásky naší,
on, vládce noci, slunce vyplaší.
Já šat ti svléknu,
já potichu k tobě kleknu.
Já pohladím tě po šíji,
už vidím, jak tvé křivky vzrušením se svíjí."
"Jak roztoužíš mě více?
Zlíbáš mi též i moje líce?"
"Nejen líce, má milá, nejen ty,
zlíbám tě všude, do nebeské němoty.
V tu chvíli budou ti andělé něžné písně hrát,
tvé tělo bude se s duší rvát.
Já zlíbám všechna tvá tajemství,
já pomiluji tvé panenství."
"Ó, můj milý, červenám se,
však k jednomu přiznám ti se.
Já anděly chci slyšet hrát,
tu božskou slast chci znát.
Můj milý, však chvíli stůj,
jak já mám ukojit chtíč tvůj?
Polibkem či něžným slovem,
pověz mi to milý, honem!"
"Ach, mé pudy, lásko má,
utiší snad i krása tvá.
A spojení našich těl,
ach, nic víc bych snad nechtěl."
"Ó, můj milý, pospěš hned,
nevadí, že slunce svítí teď.
Půjdem na tu louku plnou kvítí,
ať nám slunce k lásce svítí."
Proč nás vzdálenosti dělí?
Proč nás vzdálenosti dělí?
proč srdce jsme na dlaních měli
a druhému ho z lásky dali
a života se pro něj vzdali?
Je to kvůli tomu citu
co vraždí srdce bez soucitu
a pak ho zase klidně vzkřísí
když se dva životy smísí
A tak říkám jen dvě slova,
dokola a stále znova
o tom že tě miluju
a že tu nejsi lituju
Já se bojím rozednění
až se naše láska změní,
až se rozejdeme zas
a jen bolest zbude v nás,
ale to se nestane
naše láska zůstane
stále krásná, něžná, svěží
ať rok za rokem dál běží!!!!
NOČNÍ PŘÍZRAK
Zpoza ocelově šedých mraků
vyklouzl paprsek měsíce,
ozářil tvář starou již mnoho věků
nad mrtvým tělem sklánějící se.
Své bělostné špičáky odtáhl od hrdla, číše své,
nad svou další proměnou již neužasne,
svíjí se v agónii, kůže jeho praská,
pak na zem odpadá tahle stará maska.
Bolest již opadá, k hrdlu se sklání
více jí ochromí jen krve sání.
Dlouhaté špičáky zbarvené krví,
nyní již upír nasycen se jeví.
Začíná svítat, blíží se ráno
vrátit se do rakve přízraku je dáno.
Do truhly ulehl bez ladu a skladu,
snad nevytušil tu ukrutnou zradu.
K dennímu spánku tedy ulehl zase
však k jeho mrtvému srdci se přiblížil klacek.
Teď je ovšem pozdě… krev kolem stříká,
do těla zabořil se dřevěný kůl jak dýka.
Upír byl pln krve, zrovna povečeřel
a tak ani jeden ze zabijáků čist neodešel.
Mrtvé tělo se pak rozpadlo v chvíli
Zbyl jenom prach - šedý a bílý.
Jeden upír skonal, však druhý probudí se,
až dvě ranky na jeho krku zacelí se,
pak další oběť vysaje zase,
tím nové pokolení zrodí se,
a vy ostatní nocí bát budete se!
Zapomnění
Byla si má láska byla si mým snem,
to už je dávno pryč je zase totiž den.
Už nejsem tvoje láska, jsem pro tebe jen cizí,
snad moje city k tobě z mého srdce zmizí.
Prý že mě máš ráda teď vím že to tak není,
já blázen tomu věřil, ale co to změní?
Za lásku se platí a já platím krutou daň,
nechci zažít rozednění chci zemřít tak se staň.
Chvíle kdy jsme byli spolu,
kdy společně nám vítr vál,
já spadl jsem z útesu dolů
a ty si šla jen o dům dál!
Teď miluješ jeho tak ať si s ním šťastná,
já nevěřím tomu že ví, jak moc si krásná.
Já objímal sem tebe teď objímá mě žal
má slza na zem v klidu padá ze snu horor se jen stal!
Zlomilas mi srdce a zahodila lásku mou,
teď se smrtí jdu ruku v ruce cestou mizernou.
Chci zapomenout na tebe
chci ležet někde v trávě v křoví
a dívat se do nebe!!!!
Před chvílí…
Ještě před chvílí
jsem hladil její vlásky
už se nestřílí
už skončil život krásky.
Jen jeden den,
jen jednu malou chvíli
chceš vrátil sen,
sen tvojí malý víly.
Nestihl si říct že jí miluješ
vím nestihl si to
teď svědomí zpytuješ.
A konec je tý lásky nádherný
už můžeš být svý víle nevěrný,
ale ještě máš v srdci velký žal
a otázku proč se ten horor stal?
TAK PROČ SI TO ZMÁČNUL KDYŽ ONA MILOVALA TĚ?
PROČ VYSTŘELIS KDYŽ SI BYL JEDINEJ NA SVĚTĚ?
Už neslyšíš tlouct to její srdce
už ho neslyšíš a zbraň máš ještě v ruce
a v náručí máš lásku jedinou
a jenom sny, jenom sny nezhynou.
TAK PROČ SI TO ZMÁČNUL KDYŽ ONA MILOVALA TĚ?
PROČ VYSTŘELIS KDYŽ SI BYL JEDINEJ NA SVĚTĚ?
Havran
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -"
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsé Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsé nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."
Zaražen, on na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyb velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: 'už víckrát ne!'"
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
'už víckrát ne'.
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
Však havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
Havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine"
Havran dí: "Už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se - víckrát ne.
Ne, teď ne!
Měl bych něco dělat,
asi za ní běžet.
Ne,teď ne.
Asi něco udělám.
Možná,
že i zavolám,
ale ne teď.
Kašlu na to vše.
Říkám si,
ale myslím,
že ne.
Jak to asi vypadá,
když přijde k nám?
Já padám,
a jen koukám,
k jejím nohám,
Za ní její pán.
Ne,teď ne.
Proč?
NE!
Teď Ne!
Proto!
A jde ven.
PRYČ!
